SEDMDESÁTINY

FRANTIŠEK ČAPEK

KANOISTIKA – C1, 10 km

LONDÝN 1948

„Čapková. Nerozumím, nějak to ve sluchátku škrábe. Aha, to jste vy! Moment, hned ho zavolám. Franto, pojď si vzít telefon. Volá Čtvrtečka.“ Položila důkladně sluchátko vedle vidlice a šla do kuchyně za svým voláním povinnosti.

O deset minut později se přes rameno manžela zeptala:

„Co chtěl?“

„Ale nic. Jen mě zval na třiadvacátého října večer do klubovny KVS v Podolí.“
„Proč?“

„Co já vím, prý tam bude nějaká vodácká schůze.“

„Poslyšte, pane redaktore, pěkná schůze. Spíš pánská jízda. A s parádou. Oslava Fandovy sedmdesátky. U toho manželka být zkrátka nemůže.“

„Ale Danuše, to je samosebou, že když se sejdou chlapi od vody a ponoří se do vzpomínek, není to právě pastva pro ženské uši. Jenže oni to opravdu utajili. Pozvali mě na schůzi, jako že při ní nesmím chybět. Já tam vstoupím, vidím stůl s ubrusem a kytkou a skleničkami, což tady nebývalo zvykem. Taky samé známé tváře s úsměvem od ucha k uchu. Čtvrtečka, Souček, Bohutínský, Honza Felix, Boža Karlík, předseda svazu a tak. Já vlastně v KVS, to je zkratka Klubu vodních sportů, s pádlem začínal. I když jsem pak jezdil za armádu, jsem dodnes takový ten jejich čestný člen.

A krásné to bylo. Dali mi diplom, ten mám na chatě. A taky tuhle medaili s nápisem: HODNĚ ZDRAVÍ DO DRUHÉ SEDMDESÁTKY PŘEJÍ KAMARÁDI Z KVS. Karel Vášů tam dorazil s kytarou. Když něco oslavují vodáci, sladké dřevo nesmí chybět. Takže se zpívalo a vzpomínalo. To víte, sedmdesátka už je nějaké jubileum. Taky jsem byl hodně naměkko. A chtě nechtě jsem si probíral ten svůj sportovní život. Vzpomínky? To je těžké vyklepat všechno z rukávu.“

„Řekni třeba to, jak ses topil ve šlajsně u Karlova mostu.“

„Počkej Danuše, to je nezajímavý. A vůbec, běž do kuchyně, netrémuj mě. Běž nám postavit na kafe. Teď je tady taky jen pánská jízda. Pan redaktor dělá knížku a chce vědět, jak to bylo s tou zlatou z Londýna.“

„On chce určitě taky vědět, jak jsi se sportem začínal. Ale já už vás nebudu rušit.“

„Víte, já byl nuselský kluk, chodil jsem do Sokola, pak ještě na šerm a střelbu, jenže co mě chytlo za srdce, to byl řeckořímský zápas. Klub atletů Michle se to jmenovalo. To bylo asi šest družstev, zápasili jsme v první lize. A nebyli jsme nejhorší. Já byl velter, ještě z toho mám tři medaile. Docela mi to šlo.

Jednou jsme zápasili v lize s AFK Stráží bezpečnosti, říkal jsem si dobrý, praštím s policajtem, stejně používají pendreky na nepravém místě. Vyšlo to. Pak jsem zápasil s druhým, byl to takový tlusťoch a jak jsem ho při bočním chvatu házel přes hlavu – oba jsme byli upocení, tak se mi vysmekl – padl na moji nohu, hromotluk jeden nebezpečnej. V té to zapraskalo a bylo zle. Jen jsem se odkutálel na žíněnku, odtud mě přenesli do šatny a rovnou do špitálu. Když je mizerné počasí, tak tu pošramocenou nohu dodnes cítím. Prostě se zápasem byl konec.

Ale kdepak, vůbec ještě nepřišla na řadu kanoistika. Já začal boxovat. V ČAK Vinohrady. Zase ve velteru. Asi po půl roce mi dali za soupeře takového tvrdého chlapa a ten mi rozbil sanici, že chrastila jako papírový sáček s bonbóny. Prostě dospěl jsem k přesvědčení, že to asi není pro mě. A protože v té době byla velká sláva s úspěchy našich kanoistů na olympiádě v Berlíně 1936, tak mě to taky chytlo. Předtím jsem se ploužil po Vltavě jen tak turisticky. Boža Karlík byl člen toho KVS, a tak řekl, že mě přijmou do klubu. Jenže tam neměli zájem, že je mi už přes dvacet, prostě že jsem starý. Boža se do nich pustil, ať nesoudí, když mě neznají, že jsem zápasník, že mám síly na rozdávání a že mě zaučí.

Asi za měsíc jsem jel závod na kilometr. Danuše, postav nám kafe tady a běž pryč. Fakt. Ať mě neposlouchá. Za chvíli začne vyprávět, jak jsem jednou stranou do kánoe nastoupil a druhou vypadl. To nemá cenu. Běž prosím tě zas do kuchyně.

Tak kde jsem přestal? Aha, ten první závod na kilometr. Já měl špičku kánoe pořád někde jinde, než měla být. Startér říkal: Ještě jednou, pak tě vyhodím.

Asi za šest neděl byl závod na deset kilometrů Praha – Zbraslav. Tři kategorie, byl jsem samozřejmě ve třetí. Jenže už u Barrandova jsem dohnal druhou třídu, která startovala dřív. Zaslechnu ze břehu: – Vida ho, sraba, je poslední. Tak jsem přestal pádlovat, sedl jsem si do kánoe a počkal, až mě ti ze třetí třídy dojedou a teprve potom jsem před nimi ujel do cíle. Pak už šlo všechno jak po másle. Přeřadili mě do jedničky. Psal se devětatřicátý, do toho se vklínila válka a bylo po sportu.

Danuše, ježíšmarjá Danuše! Ne, já ještě nevypravoval, jak jsem se topil. Co jsem to říkal? Jo válka. Vlastně už v sedmatřicátém jsem šel na vojnu. Sloužil jsem jako telegrafista v Lipníku nad Bečvou. Přišly zlé dny, Hitler si brousil zuby na naše pohraničí. My brečeli bezmocným vztekem, když jsme měli opustit kasárna a předat všechno náckům. Měli jsme sbaleno, stál jsem ještě na stráži u brány a hitlerovci se už hrnuli dovnitř. Asi se některému nelíbilo, co jsem na jejich adresu podotknul jadrnou češtinou, nebo mi rozuměl, co já vím. Zkrátka po mně zezadu vystřelil. Ta kulka proletěla ruksakem, uvízla v ešusu, dodnes slyším, jak tam bzučela jako svištivý a podrážděný čmelák. Ruksak a ešus mi vlastně zachránily život. Tu kulku mám ještě schovanou. Válka, brrr, dejte pokoj. Taky mě sebralo gestapo, stačil jsem vzít do kapsy tři jablka a do Pečkárny. Já byl v odboji, měl jsem doma letáky, naštěstí je nenašli. Ale co vzpomínat na zlé časy. To vám radši povím historku, která je pro zasmání. Musel jsem ji znova dávat k dobru při té oslavě mé sedmdesátky a kluci, myslím kamarády vodáky, padali smíchy pod stůl. Jestli vás to zajímá, jestli to bude vůbec někoho zajímat. To jak jsem si v sedmatřicátém naposledy zazápasil…

Nějaký čas jsem byl totiž na vojně taky v kasárnách v Praze na Invalidovně. A kousek vedle byla známá Hájkova zápasnická aréna. Tak jsem tam taky jednou vlezl. Na pódiu promenovali mistři já nevím čeho všeho, manažer vykřikoval: – Prémie sto korun tomu, kdo porazí mistra toho a toho. Pak taky vyhlásili prémii dvě stovky za neporaženého šampióna. Tak jsem si řekl, že by se hodily a zvedl jsem ruku. Jenže manažer mě přehlíd jako nějaký vrak, ono to bylo jen takové divadýlko s domluvenými výsledky a soupeři (jako třeba nezřídka osnované nesportovní praktiky dnes). Já se jim do toho najednou připletl. Hlásím se znova, lidi dupali a křičeli: – Támhle ten vojáček chce zápasit! Zkrátka museli vyhovět. Tak se hrnu do toho ringu a slyším vedle sebe povědomý hlas: – Jestlipak víte, že vojáci nesmějí takto veřejně vystupovat? Když prohrajete, hlásíte se ráno u raportu, když vyhrajete, tak o tom budu mlčet. On to byl náš výkonný rotmistr. Takže jsem vlastně vyhrát musel, i kdybych nechtěl. A ono to ani nebylo těžký. Dvakrát jsem použil svůj oblíbený chvat, takzvané kladivo, šampión se rozplácnul na zemi a rozhodčí, ač neochotně, mi musel přiznat vítězství. Pak mi dali dvacku a řekli: – Kdepak dvě stě korun, to byste nás zruinoval, to je jen taková reklama. A přijďte někdy zase.

Já přišel a znova se přihlásil. Soupeř mi v šatně řekl: – Hele, já ti za minutu nasadím dvojitýho nelsona, píchnu tě prstem do krku a pak to vzdáš, jo? Odpověděl jsem: – To teda ne. Začal smlouvat: – Tak za dvě minuty. Pak vyhrožoval: – Tak já tě vemu, zlomím ti levou ruku, to bude jedna dvě. On nemohl vědět, že jsem před lety zápasil nerozhodně i s Maudrem, co vyhrál na olympiádě stříbro. Tak mu klidně povídám: – Hele, to musíš mít tady a ukazoval jsem na hlavu. – Když budu chtít, tak ti zlomím levou, pravou a ještě nějakou kost k tomu. Ten teda zuřil.

Pak jsem v ringu uklouzl, on mi nasadil nelsona, píchal mě prstem do krku, já pořád nic, tak mi tou hlavou ryl v žíněnce. Jenže já mám silný krk, mně to nevadilo, při nelsonu jsem si vždycky odpočíval. Pak mě to přestalo bavit, pomaloučku jsem vstával i s ním, chyt jsem ho za zápěstí, rychle jsem si kleknul, on přes mě přelít, vzal jsem ho v pase, nasadil kladivo a – bylo to.

Jenže potom. Už jsem se s dvacetikorunou v kapse oblékal v šatně a vidím, že se tam všichni ti mistři blíží se zlověstným pohledem. Vzal jsem do ruky ještě neobutou vojenskou botu a čekal to nejhorší. Ten nejstarší z nich mi povídá: – Klidně se obuj, my tě necháme na pokoji. Jenom nám slib, že seš tady dneska naposled. Jestli se ještě objevíš, tak si vem ruksak a na něj ceduli s adresou, kam máme poslat tvoje kosti. Co myslíš, jsme tátové rodin, tohle je naše zaměstnání. Když vyhraješ, tak nám to strhnou z platu.

Tak jsem jim poděkoval, podal všem ruku a už se věnoval jenom výhradně kánoi. Vlastně o tom, o zlaté medaili z olympijského klání bych měl vyprávět především, že ano? Kde jsme to ale skončili? Aha, válka a pak Pražské povstání. Bojovali jsme na Pražačce. Byl jsem členem podzemního sdružení vojáků „Věrný pes“. V půli května z nás vytvořili revoluční prapor a jeli jsme na hranice čistit lesy od Doks až do Aše. Pak jsem jako četař ještě dělal jednoho z prvních instruktorů nově se tvořící armády. Zkrátka jsem jako vodák v přípravě ztratil celý rok. Teprve v šestačtyřicátém jsem začal v kánoi pořádně znova makat na vodě. O rok později mě zařadili do přípravy na londýnskou olympiádu.

Jak ta příprava vypadala? To víte že jinak než dnes, kdy dáváme mladým lodě, pádla, a ještě je musíme přesvědčovat, aby si do lodí klekli. My měli dvakrát týdně po večerech tělocvičnu na Klárově, jedno soustředění v Poděbradech a hotovo. Na tom soustředění se neurčovala strava podle kalorických hodnot. K snídani mléko, které se někde sehnalo, k svačině chleba se sádlem, hlavní stravou byla láska a chuť ke sportu.

Pak nás stará vojenská dakota dopravila do Londýna, ubytovali nás v takovém zámečku, byl tam božský klid. Až na vrány. Teda jak ty už za rozbřesku strašlivě krákaly! Já za to nemohu, ale už od války, jak jsem pořád čekal, kdy přijde gestapo, jsem hrozně citlivý na spánek. Když jsem ve čtyři ráno řval na vrány, vzbudil jsem celý mančaft. Kluci mně pak nadávali. Ještě víc než ty krákající bestie mi sahal na nervy pohled na soupeře. Zvlášť když jsem viděl, jak v desítce debl-kánoi ti dva Američani s velkým náskokem porazili naši skvělou dvojici Havla s Peckou. Byli to takoví dobře živení svalovci. Já měl na stejné trati závodit asi hodinu po nich, vedle sebe Američana a Kanaďana. Najednou to na mě padlo…

Ruce i nohy mi zkameněly, já nemohl chodit, říkal jsem si, že kdyby nešlo o olympiádu, tak odřeknu start. Jenže šlo o olympiádu. Prostě mi bylo hrozně. Ale měl jsem už jako zápasník takové svoje cvičební prvky, což se tenkrát podceňovalo. Tak jsem začal. Udělám tři dřepy, a dál to nešlo, i když jich mělo být třicet. Zkusil jsem to s dechovým cvičením. A zase: třikrát jsem se nadechl a už jsem zas nemohl. Prostě nic nešlo. Tak jsem si lehl, deset minut ležel a znova na dřepy. Už jsem jich udělal sedm. Po třech čtvrtích hodiny úmorné práce jsem začínal být konečně opět svůj.

Předtím jsem viděl ty Američany a Kanaďany, jak tam sebejistě chodí a já sedím v koutku. Tak jsem honem taky začal dělat ramena. Zpíval jsem si, pískal, cvičil, cucal citrón, hýbal svaly. Když nás volali na start, přiběhli kamarádi, a že mi jako jiným odnesou loď. Říkal jsem kdepak, protože už jsem hrál divadýlko na soupeře. Vzal jsem loď nad hlavu, ještě jsem s ní vzpíral a usmíval se přitom, zkrátka už jsem se cítil v té psychologické válce jako doma. Startér vystřelil, byla pořádná zima, tak jsem taky pořádně pro zahřátí zabral a šel dopředu. Vždycky jsem míval rychlý záběr, tím jsem soupeře ničil, na olympiádě to nebylo jiné. Ten Američan a Kanaďan se taky snažili zrychlit frekvenci, zpanikařili, zatímco já mohl krájet vody Temže po svém jako hrudky másla.

Asi na sedmém kilometru vidím, že kolem mě nikdo není, tak jsem dokonce trochu zvolnil. Jen mi bylo divné, že na navigacích narůstá divácký šum. Kouknu dozadu přes levé rameno, za mnou nikdo. Kouknu vpravo a krve by se ve mně nedořezal – vedle mě ten Kanaďan. Myslel jsem, že snad zlomím pádlo, jak jsem zabral a vyrazil vpřed. Naštěstí už byl asi utahaný tím doháněním, tak ten trhák nezachytil. Tohle vlastně byla jediná dramatická událost mého závodu. Poslední kilometr jsem už dojel s přehledem. A to je všechno. Pak už jsem si nechal od kamarádů vytáhnout loď, vzali mě na ramena. Respekt ze zaoceánských kanoistů byl ten tam.

Ne Danuše, o tom, jak jsem v přípravě na závod napříč Prahou na šlajsně u Karlova mostu chytil zabalila, myslím vlnu, a pak měl o mě zájem vodník, jsem nevyprávěl a ani vyprávět nebudu. To už je skoro čtyřicet let. To víte, ženské, pořád by s sebou vláčely balvan hrůzy z jedné události. Ta moje to taky se mnou neměla lehké, jen ať vám poví o našich společných výletech. No ať poví, já už si dám na pusu zámek.“

„Pěkné výlety. To byla muka. Každou sobotu a neděli, když nebyl závod, mě posadil do polozávodní kánoe a chtěl, abych mu byla rovnocenná. Proti proudu se koníčkovalo, to znamenalo poklusem podél břehu až do Davle. A já jsem musela být moc čilá, přehazovat šňůry přes všechny ty přístavní můstky a přes rybáře. S těmi byly pořád hádky, že jim plašíme ryby, on občas rybáře shodil do vody. A běda, když se šňůry zamotaly, to jsem byla špatná. Pak mě dal jako porculánka, prostě jako zátěž, do špičky, měl to jako trénink. Co to říkáš, že jsem občas zapáskovala?! Já musela pádlovat pořád! Když se jelo k přehradě, třeba k Vranému, kde je to zdymadlo a za námi se objevil parník, nutil mě pádlovat jako divou, abychom parníku stačili a svezli se s ním ve zdymadle. Každou sobotu jsem přísahala, že to bylo naposled, jenže tu příští jsem s ním zase byla na vodě. Neexistovala žádná jiná naše společná zábava, jenom tohle. Povím vám, že kdyby takový trénink měli ti kluci dneska, tak dokážou víc. Jenom nevím, jestli by se našla ženská s chutí to s nimi vydržet.“